INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
RUSSIAN CIRCLES natočili minulý rok album s těmi nejtvrdšími a nejživějšími kompozicemi, jaké kdy složili. Titulní skladba „309“ je těžkým špinavým válcem, který se vám tíhou své návykově melodické hmoty dostane hluboko pod kůži. Vše jede suverénně kupředu od začátku do konce, nehraje se tu na jakékoliv rozmělňování nebo vyčkávání na správnou konstelaci pro rozehrání rafinované pocitové partie. Toto je pes, který chytil tu správnou stopu a nemilosrdně táhne svého majitele za cílem. Punková přímočarost, melodická jednoduchost, metalová obhroublost a přeci jen to stále jsou Ti naši známí RUSSIAN CIRCLES.
Neděste se ale. Toto je nejtypičtější pro dva zářezy na albu. V jiných skladbách dochází i na citlivě zaranžované postrockové mlhoviny, které si hrají s atmosférou a dynamikou skladeb na pokraji postrockových klišé. Mám ale neodvratný pocit, že tyto skladby na tomto albu hrají druhé housle. Jakoby se RUSSIAN CIRCLES náhle našli v těch brutálně laděných vypalovačkách, které mají neuvěřitelnou burácivou sílu. Jakoby se stali ty hodné skladby jen nějakou řidčí výplní, jenž má zapříčinit to, aby se citlivější postrockový posluchač mohl nadýchnout čistého vzduchu před další špinavou a hutnou demonstrací nově objevené destrukční surové animální síly, kterou trio z Chicaga vypustilo do světa. Pokud jednu tvář alba reprezentují koncertní jistoty „309“ a „Mládek“, tak druhá polovina se nese ve znamení podivného experimentování bez silnějších nápadů. Toho je typickým příkladem neofolkem zavánějící brnkačka „Praise Be Man“, kde zní i modulovaný vokál basáka Briana Cooka.
Deska složená jen ze skladeb stejně silných, jakými jsou dvě největší vypalovačky z „Empros“, by se v mých očích vyrovnala debutu. Takto novinku vnímám jako trochu nesourodou kolekci skladeb, která nemá ujasněno kam vlastně jít. A je to škoda, protože tu je možná jedna nebo dvě nejlepší skladby, které kdy RUSSIAN CIRCLES vytvořili.
Rozporuplná deska. Ty nejsilnější a nejtvrdší skladby, které kdy RUSSIAN CIRCLES vytvořili, v kontrastu s rozplizlým experimentováním, majícím tendenci spíše nudit.
7,5 / 10
Brian Cook
- baskytara
Mike Sullivan
- el. kytara
Dave Turncrantz
- bicí
1. 309
2. Mládek
3. Schipol
4. Atackla
5. Batu
6. Praise Be Man
Gnosis (2022)
Blood Year (2019)
Guidance (2016)
Memorial (2013)
Empros (2011)
Geneva (2009)
Station (2008)
Enter (2006)
Russian Circles (EP) (2004)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Sargent House
Stopáž: 41:00
Produkce: Brandon Curtis
Studio: Phantom Manor in Chicago, Illinois
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.